Montessori metoda

Vznik Montessori metody

Maria Montessori byla italská lékařka, která se nejprve věnovala dětem s mentálním postižením. Vytvořila pro ně přátelské a podnětné prostředí se speciálními pomůckami, díky nimž dosahovala velmi dobrých výsledků u svých svěřenců. V roce 1907 založila v Římě pro chudé děti Dům dětství (Casa dei bambini), kde začala svou metodu poprvé používat i u zdravých dětí. Do České republiky se Montessori pedagogika dostala až po roce 1997. Dnes u nás existuje přibližně 100 mateřských a 50 základních škol, které se touto metodou řídí.

Marie Montessori byla skvělou pozorovatelkou dětí a svou metodu začala rozvíjet především na základě pozorování jejich přirozeného chování. Věřila, že děti mají vrozenou schopnost učit se, rozvíjet svou kreativitu a růst samostatně. Neviděla vzdělávání jako mechanické osvojování učiva, ale jako podporu přirozeného rozvoje dítěte.

Na rozdíl od tradičního školství, kde je hlavním cílem splnění učebního plánu, Montessori škola podporuje děti v objevování vlastního potenciálu. Pedagog zde není autoritou, která pouze předává znalosti, ale průvodcem, který dítě motivuje k samostatnosti, spolupráci a pomoci druhým.

Hlavní myšlenka Montessori

Montessori pedagogika vychází z přirozeného vývoje dítěte a jeho potřeb v různých životních fázích. Děti mají různé potřeby v různých časových obdobích života. Montessori rozlišuje 4 stádia života dítěte:

0 až 6 let – období intenzivního vstřebávání informací a rozvoje smyslů
6 – 12 let – růst intelektu, rozvoj logického myšlení
12 – 18 let – formování identity a sociálních dovedností
18 – 24 let – příprava na samostatný život

Maria Montessori, která ukázala způsob, jak využít porozumění těmto fázím jako nástroj vzdělávání. Předefinovala vzdělávání na „podporu života“. Naznačila, že pokud podpoříme přirozený vývoj dětí, zajistíme tím nejlepší výsledky.

Poukázala na to, že v životě každého dítěte existují jedinečná „senzitivní období“ či „vhodné příležitosti“, kdy je dítě maximálně schopno a připraveno ke konkrétnímu vývojovému kroku a je nejvíce otevřené učení. Proto je důležité nabídnout mu aktivity právě tehdy, když o ně samo projeví zájem.

Jak vypadá Montessori třída

Třída je organizovaná tak, aby děti měly volnost a přehled. Každá oblast učení má ve třídě své místo, ke kterým náleží dobře přístupné police s různými pomůckami podle zaměření – jazyk, matematika, přírodní vědy a vztah ke světu kolem nás (tzv. kosmická výchova). Ve třídě je také dostatečný prostor pro děti, které chtějí pracovat na koberci.

Montessori třída není jen místem výuky – je to prostředí, které podporuje samostatnost, spolupráci a přirozený rozvoj každého dítěte. 🌱

Zrození Montessori metody

Hlavní myšlenka Montessori

0 až 6 let – období intenzivního vstřebávání informací a rozvoje smyslů
6 – 12 let – růst intelektu, rozvoj logického myšlení
12 – 18 let – formování identity a sociálních dovedností
18 – 24 let – příprava na samostatný život

Jak vypadá Montessori třída

Montessori třída není jen místem výuky – je to prostředí, které podporuje samostatnost, spolupráci a přirozený rozvoj každého dítěte. 🌱

Základní principy Montessori pedagogiky

1. Pomoz mi, abych to dokázal sám

Jedna z hlavních zásad Marie Montessori podpora samostatnosti dítěte. Dát dítěti dostatek času a prostoru, aby se rozhodlo samo, které činnosti se chce věnovat a jak dlouho ji chce dělat. Učitel musí ale být neustále nablízku, musí dítě správně motivovat a ukázat mu, jak se s pomůckou pracuje. Pokud si dítě neví rady, pomůže mu a ukáže co dál, jinak se ale do činnosti dítěte nevměšuje a nechá mu dostatečný prostor pro jeho práci, která spočívá v potřebě se něco nového naučit. Dítě se učí vlastním tempem.

2. Dítě je tvůrce sebe sama

Každé dítě je jedinečná osobnost a má svůj vlastní vývojový rytmus. Montessori pedagogika proto respektuje individuální senzitivní období – tedy chvíle, kdy je dítě přirozeně připraveno učit se určitou dovednost. Dítě si samo určuje, která činnost ho v jaké fázi vývoje zajímá. Díky tomu se dítě učí s radostí a efektivně.

3. Respektování senzitivní fáze

Senzitivní fáze je období, kdy se dítě nejlépe učí určité dovednosti – bez velké námahy a s dlouhodobým efektem. V tomto období jsou poznatky trvalé – dítě se učí pro další život, nejen pro danou chvíli. Pokud se senzitivní fáze nevyužije, dítě se může danou věc naučit později, ale s vynaložením daleko většího úsilí.

4. „Ruka je nástroj ducha“

Neboli „Od uchopení k pochopení“, toto je další klíčová zásada výchovného působení podle Montessori pedagogiky. Než dítě něčemu plně porozumí, musí si to nejprve osahat a vyzkoušet. Montessori metoda klade důraz na manipulaci s předměty, která podporuje pochopení souvislostí a logického myšlení. Pokud dítě nemá možnost učit se skrze smysly, jeho znalosti jsou povrchní a to co se dítě naučilo, snadno zapomíná.

5.Svobodná volba práce

Dítě si samo volí co, kdy, kde a s kým bude dělat. Tato svoboda jde však ruku v ruce s odpovědností – jakmile si dítě vybere pomůcku, mělo by s ní pracovat až do konce a poté ji uklidit na své místo.

6. Připravené prostředí

Třída je uspořádána tak, aby dítě mělo přístup k pomůckám a mohlo pracovat samostatně. Prostředí je navrženo tak, aby bylo podnětné a motivovalo k dalšímu učení.

Maria Montessori, která byla zároveň matematička, vytvořila soubor speciálních pomůcek, jež se používají dodnes. Tyto pomůcky jsou vyrobené z přírodních materiálů a pomáhají dětem pochopit matematiku, jazyk i svět kolem sebe skrze smyslové vnímání.

7. Polarizace pozornosti

Jde o schopnost dítěte intenzivně a dlouhodobě se soustředit na práci. Má tři fáze:

Hledání – dítě objevuje, co ho zajímá, může působit neklidně.
Intenzivní práce – dítě našlo, co ho zaujalo, a je plně ponořeno do činnosti.
Nasycení – dítě dokončí úkol, uklidí si a cítí se spokojené.

Dítě je třeba vést k polarizaci pozornosti prostřednictvím cvičení praktického života, dítě „normalizovat“ (zklidnit). Učitel dítě vede ke koncentraci pozornosti a pomáhat mu rozvíjet sebekontrolu a jemnou motoriku.

Další zásaday Montessori pedagogiky jsou:

Věková přiměřenost (pomůcky přiměřené věku, komunikace s dítětem na jeho úrovni),
Práce ve věkově rozdílných skupinách (děti si vzájemně pomáhají, učí se od sebe),
Celostní učení (propojení tělesného a duševního vývoje, učení v logických souvislostech),
Práce s chybou (chyby jsou přirozenou součástí učení, z chyby se můžeme poučit).

Všechny Montessori pomůcky mají zabudovanou zpětnou vazbu, takže dítě samo odhalí a opraví své chyby.

Oblasti vzdělání

1. Praktický život

Cvičení praktického života pomáhají dětem rozvíjet hrubou i jemnou motoriku a podporují propojení mozkových hemisfér. Jde o aktivity z běžného života, které dětem umožňují osvojit si každodenní dovednosti a budovat sebedůvěru a nezávislost. Montessori pedagogika se řídí heslem: „Pomoz mi, abych to dokázal sám.“

Kompetentnost dětí k činnostem běžného života, kdy se nezávisle obsluhují samy, utváří pevný základ jejich sebeúcty na celý život.

Oblasti:

Péče o vlastní osobu a svoje tělo (samostatnost v oblékání, hygieně, stolování)
Péče o okolí (úklid, péče o květiny)
Péče o druhé (pomoc ostatním, péče o zvířata)
Zdvořilostní formy chování (umět pozdravit, poděkovat, požádat, popřát, pohostit)
Cvičení ticha (chůze po elipse – nácvik rovnováhy, správné držení těla, koordinace pohybů, hledání svého vnitřního klidu.)

2. Smyslová výchova

Děti objevují svět pomocí smyslů – učí se rozeznávat zvuky, chutě, tvary, velikosti a barvy. Cvičení pomáhá dětem pochopit rozdíl mezi hlasitým a tichým, hořkým a sladkým, nebo například mezi 10 cm a 1 metrem. Zároveň se tím rozvíjí jejich slovní zásoba, protože všechny poznatky pojmenovávají a zařazují do svého vnímání světa, takže je zde spojený i rozvoj jazyka.

3. Jazyková výchova

V raném věku dítě nasává jazyk – nejprve slova a slovní spojení, pak věty a nakonec je samo začne aktivně používat. Senzitivní období pro čtení a psaní nastává v předškolním věku kolem 4. až 5. roku věku, kdy se děti učí s nadšením a lehkostí, kterou dospělí už jen těžko chápou.

Jazyková výchova není jen o čtení a psaní, ale i o:
✔ Rozšiřování slovní zásoby – dítě se učí slova, která bude používat celý život.
✔ Schopnosti vyjádřit své pocity, myšlenky a emoce.
✔ Naslouchání a porozumění druhým.
✔ Propojování smyslových zážitků se základy čtení a psaní.

4. Matematika, geometrie

Děti se učí matematiku s pomocí pomůcek a cvičení s nimi. Vytváří si tak reálnou představu o obsahu, povrchu a jiných výpočtech. Zrakem a hmatem mohou zjistit, jak velký rozdíl je mezi jednotkami, desítkami, stovkami a tisíci. A to tím, že si na to sáhnou a mohou to přepočítat. Dítě začíná používat abstraktní mysl až kolem 8. roku věku. Pro malé školáčky není tedy zrovna jednoduché učit se pouze z obrázků v knížkách. Takto se učí matematiku jen jako „něco z učebnice“, ale jako logické a praktické dovednosti, které jim pomohou porozumět světu.

5. Kosmická výchova

Dává a spojuje do souvislostí vše týkající se naší planety Země a vesmíru. Zahrnuje přírodovědu, zeměpis, astronomii, biologii, dějepis, fyziku a chemii.

Děti se učí pomocí názorných pomůcek, experimentů a praktických pokusů. Cílem kosmické výchovy je pochopení světa v souvislostech – dítě získává nejen informace, ale i schopnost přemýšlet o propojenosti jevů a událostí.

Montessori vzdělání tak dětem poskytuje komplexní znalosti a zároveň rozvíjí jejich logické myšlení, samostatnost a schopnost objevovat svět kolem sebe.

Rozdíly mezi Montessori a tradiční MŠ

Pokud vás zajímá, jak se Montessori mateřské školy liší od tradičních, tento přehled vám pomůže se zorientovat.

Hlavní rozdíl

V Montessori metodě se dítě od samého začátku učí samostatnosti, zodpovědnosti a schopnosti postarat se o sebe i o druhé. Vzdělávání je zaměřeno na přirozený zážitek, který podporuje rozvoj dítěte.

1. Třída, vybavení třídy

Montessori: Prostor třídy je pomyslně strukturován dle vzdělávacího obsahu na tzv. centra aktivit (centrum praktického života, centrum smyslové výchovy, centrum matematiky, centrum jazyka, centrum kosmické výchovy). Uprostřed třídy je vyznačená elipsa. Vybavení třídy neobsahuje běžné hračky, ale speciální učební pomůcky.
Tradiční MŠ: Třída obsahuje běžné hračky a pomůcky, prostor je rozdělen na hrací a spací část, ale není strukturován podle vzdělávací nabídky.

2. Role učitele

Montessori: Hlavním principem přístupu učitele k dítěti je tzv. dělená odpovědnost. Učitel dává dítěti možnost svobodné volby ve výběru práce. Současně mu ale pomáhá vybírat takovou činnost, pro kterou se nedokáže samo rozhodnout. Musí jej dostatečně motivovat. Dává svobodu dítěti tam, kde je schopné převzít zodpovědnost. Zasahuje v případě, kdy se dítě nudí, nedokáže si vybrat činnost, nebo kde jsou porušována pravidla.
Dále učitel podporuje a pomáhá dětem, které pomoc potřebují. Snaží se postupně doprovodit dítě do stádia vlastní odpovědnosti.
Tradiční MŠ: Učitel vybere a řídí všechny činnosti, které děti vykonávají.

3. Tempo učení

Montessori: Každé dítě se učí vlastním tempem.
Tradiční MŠ: Tempo učení je určeno učitelem.

4. Organizace činností pro děti

Montessori: Přednost má individuální nebo skupinová organizace.
Tradiční MŠ: Činnosti jsou organizovány hromadně.

5. Přístup k vedení dětí

Montessori: Dítě má volnost (svobodu), aby samo objevovalo, poznávalo a zkoušelo, avšak musí dodržovat stanovené hranice pravidla.
Tradiční MŠ: Dítě je během dne stále vedeno učitelem.

6. Vědecké pojetí metody

Montessori: Vědecká metoda vyučování (konstruktivismus) probíhá prostřednictvím „objevování“ dítětem.
Tradiční MŠ: Učitel předává hotové poznatky, vědecký základ není zdůrazněn.

7. Orientace v učení

Montessori: Orientace na realitu, učební pomůcky a činnosti jsou zaměřeny na skutečný život. Učební pomůcky neposkytují malým dětem zmenšeninu světa, děti pracují s autentickými věcmi, pouze úměrné velikosti.
Tradiční MŠ: Děti se často učí prostřednictvím hry a představ.

8. Systém pořádku a ukládání pomůcek

Montessori: Pomůcky mají své přesně stanovené místo – jsou roztříděny dle vzdělávacího obsahu, dle materiálů, je dbáno na správné uložení pomůcky. To vede děti k rozvoji smyslu pro pořádek.
Tradiční MŠ: Ukládání pomůcek není systematické. Důležité je pouze uložení do nábytku (často jsou v krabicích a policích hračky různého typu a druhu, či materiálů).

9. Prostředí pro učení

Montessori: Prostředí pro učení je přizpůsobeno dítěti. Každé dítě má svůj hrací prostor a vymezenou plochu – vymezení koberečkem. Specifický nábytek – otevřené police (dostupnost všech pomůcek, velikostní přizpůsobení dítěti).
Tradiční MŠ: Prostředí je přizpůsobeno spíše učiteli.

10. Motivování dětí

Montessori: Děti jsou motivovány k sebehodnocení (vlastní kontrola chyb je součástí pomůcek), učitel vyzdvihuje popisným jazykem, co se dítě naučilo. Vyzdvižení kladného hodnocení, rozvoj vnitřní motivace k činnosti. Vedení k vlastní odpovědnosti a uvědomění si důsledků.
Tradiční MŠ: Motivace probíhá prostřednictvím odměn, trestů a pochval.

11. Přístup k vývoji dětí

Montessori: U každého dítěte se rozpoznávají senzitivní fáze – v různém věku jsou různé senzitivní (citlivá) období pro rozvoj – učitel musí tato období dobře znát, respektuje individualitu dětí.
Tradiční MŠ: Se všemi dětmi se zachází stejně – děti jsou brány, že jsou v daném věku vždy na stejném stupni vývoje.

12. Hračky a učební pomůcky

Montessori: Učební pomůcky jsou specifické a navržené pro rozvoj konkrétních dovedností. Učební pomůcky a materiály ve třídách jsou uspořádány tak, aby pomohly dětem vyvinout smysl pro řád, koncentraci, koordinaci a nezávislost. Používá se velké množství materiálů, které vycházejí z potřeb dítěte na mnoha různých stupních vývoje. Materiály jsou seřazeny od nejjednoduššího ke složitějšímu a představují se v logickém pořadí v průběhu roku
Tradiční MŠ: Používají se běžné hračky.

13. Učební pomůcky

Montessori: Učební pomůcky jsou velice specifické – jsou rozděleny vždy dle toho, jakou dovednost rozvíjí, popř. co se dítě učí (barva, měření, porovnávání, zavazování tkaničky), např. – pro barvu – barvené destičky, pro chápání délky – tyče, pro zavazování tkaničky – rám s tkaničkami, tj. každá pomůcka je pouze na jednu dovednost či znalost – tzv. izolace jedné vlastnosti. V pomůckách je zabudována také tzv. kontrola chyby. Principy učebních pomůcek: izolace jedné vlastnosti, práce s chybou, trojstupňová výuka, limity – hranice, práce s kontrastem, práce s páry, estetika materiálu
Tradiční MŠ: Materiály a hračky jsou bez zaměření na konkrétní dovednosti.

14. Pořádek při výuce

Montessori: Součástí výuky je ticho, klid a harmonie. Děti jsou vedeny k práci v tichu, aby bylo podporováno soustředění na práci s pomůckou. Děti jsou vedeny k ohleduplnosti k druhým, je osvojována ohleduplná manipulace s nábytkem (např. manipulace se židlí – specifické položení, nikoliv sunutí). Ve třídě probíhá mnoho aktivit, ale není hlučná. Ticho je učeno také na při práci na elipse.
Tradiční MŠ: Ve třídách je tzv. „pracovní hluk“, děti jsou hlučné, i když si hrají ve spontánních činnostech. Rušivé elementy, např. manipulaci s nábytkem nebo hračkami apod.

15. Přístup k duševní rovnováze při výuce

Montessori: Výuka se zaměřuje na vnitřní rovnováhu a harmonii, včetně relaxačních cvičení. Významná je také práce s dechem a naslouchání svému tělu a potřebám.
Tradiční MŠ: Duševní rovnováha není výslovně součástí výuky. Součástí výuky není rozvoj harmonie a rovnováhy (není to dáno ani RVP)

16. Pravidla

Montessori: Pravidla jsou určována společně s dětmi, aby je respektovaly.
Tradiční MŠ: Pravidla jsou pěvná, předem daná učitelem.

17. Svoboda mluvit

Montessori: Děti mohou mluvit, ale musí respektovat ostatní a mluvit potichu. Vedení k ohleduplnosti k druhému přirozeným vnímáním dítěte.
Tradiční MŠ: Mluví pouze ten, kdo má slovo od učitele, ale i zde je kladen důraz na ohleduplnost.